Spočítej hvězdy!

Složitá témata čtivě podaná dětskýma očima, to je způsob, jakým se známá americká spisovatelka dětských knížek vyrovnává s vlastním nelehkým osudem, ale i s 20. stoletím, které nám všem nadělilo nejednu výzvu.

Více o knížce ZDE.

Lois Lowryová

Spočítej Hvězdy/ Number the Stars
Argo, 2015, vydání první
125 stran, tvrdá vazba s přebalem
Přeložila Dominika Křesťanová

Nejdříve dejme slovo dívčí posile našeho blogerského týmu, devítileté Esterce, která si po přečtení poznamenala: „Knížka pojednává o dvou dánských holčičkách- Annemari  Johansové a Ellen Rosenové, které jsou nejlepšími kamarádkami. Zatím si válku nijak nepředstavují. Dolehne na ně, až když němečtí vojáci začnou pronásledovat Židy. Ellen je Židovka a Annemarie a její rodina se jí a jejím rodičům snaží pomoci a zachránit je. Knížka se mi moc líbila, byla napínavá, i když zároveň smutná. Doporučuju si ji přečíst a dozvědět se, jak to za války vypadalo jinde, než u nás.“

Začala bych tím „u nás“. Knížka je pro českého čtenáře zajímavá určitě tím, že obecně známé téma staví pro našince do nových kulis a pokud nejste přímo odborníci na dějiny 20. století, můžete se v ní ledacos dozvědět. Mně osobně se četla dobře- vyďobala jsem si z ní zajímavé reálie a oslovila mě angažovanost běžných Dánů, kteří zachránili (zištně i nezištně) tolik svých židovských spoluobčanů. Když jsem se dívala, jaké měla knížka recenze, překvapilo mě, kolik dospělých si ji se zájmem přečetlo. U dětí bych ale jako rodič asi napřed zhodnotila, jestli není potřeba nějaké informace o holocaustu dovysvětlit.

Autorka v doslovu uvádí, že ji inspirovalo vyprávění přítelkyně, která vyrůstala v Kodani za nacismu. Dánsko bylo okupováno v letech 1940- 45, na podzim roku 1943, kdy se knížka odehrává, pak Němci počítali s hromadným a rychlým odsunem židovských obyvatel do koncentračních táborů. Zajímavé využití historických reálií, které vypadají někdy až bizarně, si autorka pečlivě nastudovala a mírný patos, který současníkům může připadat až přemrštěný, byl prý skutečnou realitou životů lidí žijících napůl v odboji nebo snažících se zamaskovat, ale zároveň si zachovat svou identitu.

AUTORKA /https://en.wikipedia.org/wiki/Lois_Lowry

Po přečtení knížek nás vždycky s našimi malými blogery zajímá: Kdo je vlastně autor? Proč měl potřebu knížku napsat? Tentokrát nás čtení o životních anabázích dnes už 79leté Lois Lowryové opravdu zaujalo. Narodila se v roce 1937 na Havaji, rodiče jí do vínku dali mix evropských kultur. Původně se měla jmenovat Cena po své norské babičce, ta ale na rodičích urgovala, aby vnučce dali neutrální americké jméno a pomohli jí tak se integrovat do kultury, kde se rodina pohybovala. Lois- Ann bylo pro dceru zaměstnance armády USA, armádního zubaře střídajícího nejrůznější štace, prostě přijatelnější. Při výčtu všech destinací, kde se rodina se třemi dětmi, z nichž byla Lois prostřední, pohybovala, mi ale přijde, že by se původní jméno dalo skousnout. Po druhé světové válce byste rodinu našli například v Japonsku, po návratu do USA pak následuje celý seznam škol, které náctiletá Lois navštěvovala. Velkou tečkou za tím vším byl rok 1956, kdy se v Lois v 19 letech vdala. Jejím maželem byl námořní důstojník, takže vedle toho, že zajišťovala chod domácnosti se čtyřmi dětmi, se na jejím lehce kočovném životě až tolik nezměnilo. Zajímala by mě blíže tato její životní etapa, přece jen žena ze střední třídy v Americe tehdejších let měla velmi vymezené možnosti seberealizace.

Takže vlastně nepřekvapí, že jako knižní autorka se představila až ve svých 40 letech, tedy v době, kdy děti odrostly a sedmdesátá léta dala mnohým ženám křídla. Doplnila si vzdělání, začala se zajímat o fotografii, zvláště portrétování dětí a fotografie ji i živila. Stejně jako příležitostné psaní. Její práce pro ženský magazín Redbook zaujaly. Psala totiž příběhy pro dospělé, ale podané očima dětí- což později dotáhla do mistrovství. Dostala příležitost napsat první knížku, ve které se vyrovnávala se smrtí své starší sestry Helen, která zemřela ve 28 letech na rakovinu. Právě nelehká témata- nevyléčitelná nemoc, rasizmus, vražda nebo holocaust viděná dětskou perspektivou se pak stanou její parketou. Dodejme ale, že se začátek její knižní kariéry, rok 1977, bylo koncem jejího více než dvacetiletého manželství, které neuneslo rozdílné profesní zájmy.

Lois Lowryová má na kontě přes 30 dětských knih a výběr netradičních témat pro dětské čtivo jí přineslo nejen slávu a ocenění, ale i negativní reakce. Jedno z jejích děl bylo například k velké nelibosti kritiků zařazeno jako doporučená četba pro středoškoláky. 

Na svém blogu pak autorka, která ráda čte, plete a zahradničí odhaluje, co je náplní jejích dnešních dní. „Jsem teď babičkou. Mých vlastních vnoučat a celé té nové generace. A snažím se, skrz psaní, sdělit své hluboké přesvědčení o tom, že na této planetě žijeme všichni navzájem propojeni a naše budoucnost závisí na tom, jak moc se budeme starat o druhé a co pro sebe navzájem budeme ochotni udělat.“

Ještě dovysvětlení k přebalu, jinak graficky velmi povedenému, který hlásá, že se jedná o nejlepší knihu roku. Chybí k tomu ovšem dovětek JAKÉHO... Knížka totiž vyšla v Americe už v roce 1989 a o rok později za ni autorka získala prestižní cenu John Newbery Medal. „Je to knihovnické ocenění udělované v USA už od roku 1922. Nazváno je jménem anglického nakladatele, "Otce dětské literatury" (1713-1767), průkopníka v uvádění dětské literatury na knižní trh“, uvádí na pravou míru Jaromír Slomka ve své recenzi na týden.cz. 

Mně osobně se moc líbila poznámka v jedné ze čtenářek/recenzentek na jednom z knižních portálů. Paní v ní píše, že je škoda, že se s knížkou setkala až jako dospělá. I jako dítě by ji oslovil námět hledání toho nejlepšího v sobě a sdílení elementární lidské slušnosti. Jak nadčasové.